Tak jsem se se svým šikmookým pekáčem konečně svezl po dálnici. Z Ostravy do Brna a zpět. Tam, za hodinu a půl, zpátky díky hustšímu provozu o něco déle. Protože nebyl skoro žádný boční vítr, tak jsem jel chvílemi skoro na maximum možností motoru a opravdu jsem byl mile překvapen jeho výkonem. Na rovinkách nebyl problém dostat rafiku na konec stupnice a ani v kopcích nešla rychlost pod 120. Spotřeba na těch 400km byla 38 litrů, což při "aerodinamickém"

tvaru kastle a zatížení třemi dospělými osobami plus nákladem, je, si myslím, solidní hodnota.
Minulý týden jsem se vrátil z dovolené v Polsku. Jelo nás tam 15 historických vojenských aut. Cesta byla dlouhá zhruba 2000 km. Chlapi, jásejte, že žijete v naší republice. Stav vozovek v ojčizně je otřesný!!! Třetina je slušná, druhá třetina má vyjeté kole (místy i 10 - 15cm), třetí třetina je tvořena systémem boulí (lata na latě), nebo kočičích hlav (historické silnice ze začátku minulého století), nebo jsou z uježděné hlíny a písku. Místy jsme si připadali jako na Ukrajině. Jeden kamarád dělá u firmy která se mimo jiné zabývá výstavbou silnic. Ten když viděl jak údernicky opravovali totálně zničenou vozovku tak, že na uválcovanou pískovou plochu finišerem nanesli 3, možná 4cm asfaltu a bylo to, tak prohlásil, že i soudruzi Zlobin a Sakmar by se měli jít k polským soudruhům učit a že on, než by se měl na tu hrůzu dívat, tak se raději opije tak, až oslepne. S tím souhlasil celý kolektiv a snažili jsme se oslepnout všichni. Bohužel, kořalka byla kvalitní, tak se nám to nepovedlo a museli jsme se na tu hrůzu dívat ještě vícekrát. Ale nejen silnice i polský řidič je z velké většiny jak postava z hororu. Neuznává ani základní dopravní předpisy. Jenom právo většího a silnějšího tam uznávají všude, coš bylo naše štěstí, ony ty vojenské auta přece jenom trochu respekt budí.
Martin.